V těžkých dobách života se lidé obracejí k nějaké víře nebo ideji, aby jim pomohla vše unést. Lidé hledají Boha a přitom snášejí utrpení a přinášejí oběti, protože Boha milují. Je zcela jedno zdali se jedná o muslimskou, hinduistickou nebo křesťanskou víru, důležité je, jestli je instinktivně uznávána a uctívána síla, která se nachází za vším. Víra v tuto vyšší sílu existovala u všech národů a ve všech dobách. Náboženství se stalo historicky nejrozšířenějším způsobem, kterým člověk projevuje svůj vztah k této síle. Pro každý národ je určitý druh hodnotné náboženské víry zcela nepostradatelný. Měla by povznášet vědomí člověka nad materiální věci a potlačovat jeho sobecké jednání. Síla náboženství nepřichází ze všeobecné nevědomosti nebo pověrčivosti, ale z instinktivní vnitřní potřeby každého člověka, vzývat svůj zdroj.
Prvotní náboženství vznikla na základě víry ve svatého Ducha.. Ve své původní čistotě než bylo změněno v organizace a instituce, bylo vírou zrozenou z prožité zkušenosti. Zakladateli náboženství byli proroci a zvěstovatelé. Ježíš a Buddha se snažili změnit tradiční náboženství, když usilovali o jeho očistění od sobectví, hříšnosti a komercionalismu. Podstata náboženství není tvořena z dogmat a rituálů, ale z víry ve vyšší sílu, uctívání této vyšší síly a mravní očisty proto, abychom se jí mohli přiblížit. Tradiční náboženství je velkým příspěvkem pro lidské vztahy, ale nereprezentuje nejvyšší pravdu. Hlavním požadavkem náboženství je víra, nikoli intelekt. Proto nemusíme přijímat primitivní formu náboženského odhalení, pokud se náš intelekt vyvinul daleko za takovou úroveň. Náboženské hledisko je vhodné pro ty, kteří se nemohou povznést na hledisko vyšší. Neměli bychom ale pohrdat těmi, kteří v něm nalezli svou potřebu víry ve vyšší sílu. Ať už je jakkoli nedokonalá a nevyvinutá, potvrzuje v podstatě, že Bůh je.
Náboženství předkládá davům morální zábrany a etické normy k omezení nižšího jednání, které samy o sobě ospravedlňují jeho existenci. Náboženská etika může zabránit tomu, aby se špatnost lidstva zhoršovala. Je důležitá pro společnost tím, že zabezpečuje dobročinnou činnost, lékařskou službu a výchovnou pomoc. Náboženský cíl by však neměl být zaměřen více na veřejnost než na jednotlivce, protože hlavním poselstvím každého pravého náboženství je, že člověk jako jednotlivec musí navodit určitý druh spojení se svým stvořitelem. Je to jeho osobní záležitost i odpovědnost a zároveň počátek hledání. Náboženství nám odhaluje, že existuje vyšší síla se kterou jsme všichni spojeni, a že díky tomu máme přístup k pravdě, dobrotě, kráse a skutečnosti. Někteří ho přijímají prostřednictvím tradiční autority, jiní k němu dospějí vlastním pátráním po Pravdě. Náboženství vznikají, protože člověk pociťuje touhu po nalezení duchovního bytí, ve kterém je zakořeněn.
Obecně rozšířená náboženství pomáhají velkému počtu lidí, kteří nejsou připraveni pro mysticismus a hlubší pravdu filozofie. Většina lidí ještě nevyvinula schopnost metafyzického myšlení a nejsou schopni mentálně se zabývat neviditelnými skutečnostmi. Mnozí přijímají dogmata náboženské autority, protože nechtějí nebo nemohou dospět pomocí intelektu k pevným závěrům, a také proto, že potřebují cítit určitou sílu, která by je podpořila a o kterou by se opřeli. Náboženství poskytuje ideje a cíle, které jsou přijatelnější pro ty, kteří nemají žádnou zvláštní touhu po pravdě, nejsou ochotni pracovat na sobě a odpoutat se od ega. Zatím co filozofie může být předána pouze připraveným, náboženství může být předáno celému lidstvu. Milióny lidí, které by jinak zůstaly stranou, v něm nacházejí poučení o vyšších hodnotách, mravních zákonech a o idei Boha. To jim dává jednoduché formy, které mohou vidět a kterých se mohou dotýkat, mohou naslouchat hudbě a účastnit se obřadů.
Náboženství je začátkem hledání, učí základním duchovním pravdám a opakovaně připomíná náš vyšší účel života na zemi. Je potřebou většiny lidí, opírat se o něco vyššího než jsou oni sami.Vštěpuje víru ve vyšší Sílu a učí zákonům morálky, která je důležitá pro lidské vztahy. Posiluje je aby snášeli utrpení lidské existence nebo je to inspiruje, aby se nade vše povznesli. Skutečné náboženství by nás mělo vést od slepé víry k vědění. Náboženská víra musí hluboce zasáhnout naše srdce, jinak zůstane náboženství formou s malou hodnotou pro jednotlivce i společnost. Musí přinášet citový zážitek, víru v boha, naději a vzájemnou lásku. Náš vnitřní zdroj probouzí duchovní touhu po vyšším způsobu života a po poznání pravdy o svém vnitřním bytí. Náboženská horlivost je důležitá ale nesmí se změnit v náboženský fanatismus. Organizované náboženství je skvělým prvním krokem pro většinu lidí, ale určitě ne pro všechny.
Současné náboženství potřebuje ustoupit od dogmat, a přejít k inteligenci. Protože pokud ztratí své hodnoty, lidé přejdou k materialismu. Přestože současná náboženství upadají díky dogmatům, pověrám, nesnášenlivostem, existují v nich zároveň pravdy které inspirují, poskytují duchovní svědectví a hodnotná morální vedení. Církev by se neměla plést do politiky, ale měla by se snažit změnit lidi, neboť v nich jsou kořeny problémů. Bez náboženské víry ve vyšší sílu, by mohly davy lidí padnout do beznadějného materialismu bez mravních zásad. Kdyby byl svět bez jakéhokoli náboženství, ocitl by se v nebezpečném zajetí ateismu. Pravá náboženství dávají lidem naději, kdežto ateismus je zanechává bez naděje a v zoufalství nad marností individuálního života. Podstata náboženství je pravdivá, ale to co bývá často vydáváno za náboženství, je zcela nepravdivé. Proto je obecné náboženství nevhodné pro ty, kteří pátrají po absolutní pravdě.
Přes veškerou kritiku je nutné uznat, že pravé náboženství nikdy neselhalo. Selhalo však v nesprávných idejích, dogmatech a předsudcích Boha, které se mísily s tím co je pravým náboženstvím. Selhaly také církevní hierarchie považující se za jediného prostředníka Boha, obětovaly pravé poslání náboženství za sobecké zachování svých institucí a příjmů. Neexistují žádné duše odsouzené k věčnému zatracení, ale ani jednotlivci či skupiny vyvolené Bohem. Existují pouze nevědomí nebo osvícení jedinci, vyspělé nebo nevyspělé bytosti. Neexistuje pouze jediné pravdivé náboženství, které by vyhovovalo všem. Snaha vytvořit syntetické univerzální náboženství by skončilo nezdarem, protože pravé náboženství musí vyjít z jednoho inspirovaného proroka, který mu dá život, ducha a realitu. Bůh čeká na konci všech cest, ale některé nám vyhovují lépe než ty druhé. Čím více cest vedoucích k bohu bude možné nalézt, tím bude větší příležitost se mu přiblížit. Sjednocení mnoha různých náboženství je nereálné, ale tolerantní postoj mezi nimi je možný.
Většina lidstva musí přijmout náboženskou nauku, která je zjednodušena do několika srozumitelných dogmat. Mělo by se jednat o jednoduchou a srozumitelnou formu, která by byla přitažlivá i pro nepřemýšlivé davy. Je správné dát náboženský symbol lidem, kteří nejsou schopni chápat, že existuje božská skutečnost, která je mimo lidské chápání. Symbol zastupuje neviditelného Boha a pomáhá člověku v uctívání a k nepřímému navázání kontaktu se Skutečnem. Pro lidskou přirozenost v jejím přítomném vývojovém stupni je nutností aby organizovaná náboženství přijala dogmatický charakter a formu víry. Jednoduché pravdy náboženství tak mohou rychle získat víru svých přívrženců, na rozdíl od jemné metafyzické pravdy která může být pro nepoučené mysli nesrozumitelná. Je rozhodně lépe učinit několik kroků na cestě prostřednictvím víry, než neudělat žádné. Je rozhodně lépe mít kostely a kněží se svými obřady, aby lidem pravidelně připomínali jejich náboženství, než aby neměli náboženství žádné.
Pro mnoho lidí jsou rituály, mše a symboly jejich náboženství nezbytnou součástí samotného života. Jejich hodnota spočívá ve víře, kterou probouzí, v úctě, kterou vyvolává a v připomínce, kterou přináší. Pokud na naše city i mysl působí krása, starobylost, tajuplnost a důstojnost náboženských ceremonií, a pokud nás povznáší do uctivé nálady, měli bychom v nich hledat svou pravou cestu. Každý chrám pokud je postaven podle filozofické tradice, znázorňuje lidskou mysl se svatostánkem, symbolizujícím Nadjá. Náboženské obřady jsou pouze vnější formou uctívání, a proto jsou vhodnější hlavně pro prostý lid. Jsou pro ně přijatelnější než abstraktní principy a řešení problémů, které vyžadují zájem, trpělivost a duchovní touhu překračující jejich osobní jáství. S postupem času by měly být tyto rituály nahrazeny úctou k vyšší síle. Většina lidí však setrvává u zevních obřadů svého náboženství.
Lidé často měří lidskou duchovnost podle příslušnosti k církvi, aniž by si uvědomovali, že může existovat individuální duchovní cesta mimo organizované náboženství. Náboženské uctívání je zapotřebí všem, protože bez pocitu úcty k vyšší Síle jsme jen bytostí neúplnou.Ti, kteří mohou přijmout vznešenější a pravdivější víru, nemusí zůstávat v zajetí nějaké nižší víry. Většinou ale není třeba opouštět náboženství, ale jen do něj hlouběji proniknout. Pokud lidé cítí potřebu formálního náboženství, ať jej mají, ale mělo by jim být také sděleno co je za ním. Ti, kteří umí nalézt ducha v sobě a praktikovat náboženství v nitru, nepotřebují vstupovat do organizovaného náboženství a navštěvovat za tímto účelem kostely. Ať už se jedná o náboženství zahrnující působivé obřady a organizovaná kněžstva, nebo jen náboženství prosté, jednoduché a bez prostředníků, bude sloužit lidem jen do té míry, do které pomáhá každému věřícímu přiblížit se svému vyššímu Já.
***
PaulBrunton: „Ve všeobecném směru vnitřního vývoje lidské rasy je na prvním místě správné jednání, které zahrnuje povinnost, službu, odpovědnost. Na druhém stupni se objevuje náboženská oddanost. Ta vyvolává uctívání vyšší síly, morální zlepšování, posvátný kontakt. Třetí stupeň je mystický a zahrnuje cvičení meditace k získání důvěrnějšího kontaktu. Čtvrtý stupeň je probuzení potřeby pochopit pravdu a poznat skutečnost. Konečným výsledkem je mudrc, který v sobě obsahuje ušlechtilého člověka, náboženského člověka, mystika i filozofa.”
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 12. VNITŘNÍ POTŘEBA NÁBOŽENSTVÍ * UCTÍVÁNÍ V ŽIVOTĚ
Zdroj: www.paulbrunton.cz
